Člověk či lidská bytost v komplexním pojetí (fyzickém, mentálním, emocionálním i spirituálním – ať si každý představí to svoje), je dokonalý systém, jehož hlavním záměrem je „přežít“. Tím není myšleno jen udržet svou funkčnost a existenci v extrémních podmínkách, ale skutečnost, že jako komplexní systém umožňuje flexibilní pohyb v různých situacích a jeho původní přirozeností je zdraví a růst. Jak s touto přirozeností dále nakládáme už je na nás a podstatně ji tím můžeme ovlivnit. Zdraví fyzické i mentální můžeme podporovat, udržovat či poškozovat. Stejně tak růst – ačkoli většina orgánů či jiných subsystémů si žije částečně po svém, určité svaly a oblasti mozku či určité složky nervové soustavy můžeme v jejich činnosti posilovat, udržovat či regenerovat vhodným tréninkem. Jak se říká, co nepoužíváš, to ztratíš.
Na druhou stranu jsou v našem těle systémy, které úplně ovládat nedovedeme, nebo jen velmi omezeně a zprostředkovaně. Jedním z nich je autonomní nervový systém (ANS). Jeho hlavní rolí je regulace činnosti orgánů či procesů našeho těla prostřednictvím jeho dvou větví – sympatiku a parasympatiku. Můžeme zde mluvit o regulaci aktivity srdce, dýchání, trávení a dalších v závislosti na aktuálních potřebách a možnostech organismu.
Ve stručnosti - sympatikus působí svou aktivitou na orgány a procesy stimulačně a jeho činnost je primárně zprostředkována neurotransmitery epinefrinem (adrenalin) a norepinefrinem (noradrenalin). Parasympatikus působí naopak spíše relaxačně, regeneračně a hlavním neurotransmiterem je acetylcholin. Ještě jinak a praktičtěji – při zvýšené aktivitě sympatiku dochází primárně k produkci energie pro činnost a parasympatikus zajišťuje získávání a ukládání energie. Právě proto, aby v době potřeby měl „sympatikus“ odkud brát.
Přes trochu krkolomnou, ale nezbytnou, biochemickou okliku se dostáváme k podstatě. Nejde o to, který ze systémů je lepší. Obě větve ANS jsou výsledkem evoluce a dokonale plní svůj účel. Jejich důležitou funkcí je hospodaření s energií pro zajištění „přežití“ našeho těla. Budeme-li se pohybovat po kontinuu mezi extrémy od hlubokého spánku po požití nutričně vyvážené stravy, tak bude výrazně převažovat aktivita parasympatiku. Na druhou stranu v život ohrožující situaci, kdy budeme bojovat ze všech sil, bude silně dominantní větev sympatiku. Kdesi uprostřed je stav přiměřené rovnováhy, což je optimální stav pro aktivní bytí, kde bude činnost obou větví přibližně stejná a my se třeba v klidu a bezpečí procházíme.
Shrneme-li předchozí text, dojdeme k závěru, že sympatikus náš organismus aktivuje při stresu a „nebezpečí“ a spouští reakci bojuj nebo uteč, parasympatikus naopak působí ve chvílích klidu a „bezpečí“ a umožňuje regenerovat a růst. Asi se shodneme na tom, že většinu bdělého života strávíme někde mezi extrémy.
Uvozovky u slov jsou namístě, protože pocit bezpečí a nebezpečí je velmi výrazně ovlivněný naší individualitou a subjektivním vnímáním situace či dokonce jen představou nebo předchozí zkušeností. Tím se postupně dostáváme k odolnosti obecně a také k mentální odolnosti. Důležité je také si uvědomit, že zatímco naše tělo se, co se funkcionality týče, příliš za celou dobu lidstva nezměnilo, změnilo se prostředí. Dříve byl boj o život na denním pořádku, a potřebovali jsme pořádnou dávku adrenalinu a fyzické energie abychom vůbec přežili, což nám náš sympatický systém ochotně dodal, dnes nás stejný sympatikus zásobuje stejným adrenalinem v situacích, které s ohrožením života nemají nic společného a často jsou jen v našich hlavách. A tady přichází na řadu mentální odolnost.
Pod pojmem mentální odolnosti si každý může představit něco svého. Upřímně, ani experti nevystačí s jedinou definicí a asi nedává smysl se do nich zamotávat. O mentální odolnosti se dá uvažovat v různých kontextech, rozhodně se ale všichni shodneme, že se jedná o velmi pozitivní kvalitu, s níž člověk vstupuje do situací, které pro něho mohou být stresující a vyvolávají zvýšenou aktivitu sympatiku. Velmi zjednodušeně můžeme o odolnosti či mentální odolnosti hovořit jako o schopnosti obstát ve stresujících situacích, efektivně jednat v neznámém prostředí, udržet motivaci a vydržet na cestě k vytyčeným cílům. A následně se přiměřeně rychle navrátit do stavu rovnováhy.
S tím souvisí mentální složka odolnosti, která nabývá na významu v situacích, kdy je potřeba prostou fyzickou reakci „bojuj nebo uteč“ ovládnout či usměrnit a adrenalinem napumpované tělo zregulovat, dát prostor racionální mysli k zapojení a jednat adekvátně dané situaci. Adrenalin a noradrenalin je nezbytný pro náš život a fyzický výkon, je to ale zabiják naší rozumové aktivity. Ve stresu náš prefrontální kortex vypíná a prim přebírají nižší struktury, jejichž primární funkcí je nás chránit. A upřímně, vyhodnotit přiměřenost naší reakce sympatikus neumí, ten jen dodá impuls a aktivuje organismus – aby přežil – bez přemýšlení, co bude dál. O přiměřené a užitečné jednání se musí postarat právě naše racionální mysl, kterou i ve vypjatých situacích musíme umět zapojit do procesu.
Mentální odolnost je kvalita, kterou je třeba trénovat a dále kultivovat. Je to dlouhodobý proces a vlastně nikdy nekončící. Nikdy nebudeme umět reagovat úplně správně a za všech okolností. Je ale důležité naučit se uvědomovat situace, kdy se nároky na mentální odolnost objevují a zvyšují a pokud náhodou „selžeme“, tak se poučit, zreflektovat si své chování, poučit se a jít dál. I o tom mentální odolnost je. Nenechat se paralyzovat dočasným nezdarem a prostě jít dál a příště znovu a lépe.
Ačkoli dnešní blog byl spíše „poučný“ a především dlouhý, jsem si jistý, že obeznámení se s problematikou fungování ANS a primární reakcí našeho organismu na stres je důležité pro další pochopení principů a metod, které budou následovat.
V příštím dílech se podíváme na důležitost práce s dechem, jakožto prostředku k usměrnění činnosti ANS a povíme si blíže o důležitosti mentálního nastavení, sebepoznání a ochotě k rozvoji kvality a kvantity schopností, jakožto prostředku k posilování mentální odolnosti, a tím zprostředkovaně ke stanovování a naplňování životních cílů a záměrů. Bez mentální odolnosti totiž cíle zůstanou jen ve fázi snů.
Comments